Zase čtyři ráno

7. října 2013 v 3:48 | nečtu to po sobě
- Mezi dubnem a dneškem se děl život.
- Kupodivu se mi podařilo učinit se pyšnou sama na sebe, do jisté míry. A je to hezký pocit.
- Realita stále uráží mé snění, jako by mu něco dlužila. Je absolutně nutné přestat s těmito nesmysly. Je to ponižující, jako dospělý člověk stále cucající mlíko od mámy. Co stojí, stálo dříve než já.
- Rovněž identita je pro mě stále ta nejhorší závislost.
- A nenastal žádný pád Boha, nikdy to u mě totiž ani nevycházelo z toho potřebného místa.
- (upřímně ano, čistě nikoli - šlo o případ zneužití)
- Jde teď jen o to sesbírat zbytky a dát se dál. Svět je ok jaký je. Brno je fajn. Být jen holka je taky fajn. Všechno je v klidu.
- Taky už do háje se strachem z odsouzení. Do háje s perverzní potřebou udržet si u těla lidi, kteří milují své předpoklady více než to ostatní, do háje s věčným očekáváním dokonalosti. Do háje s nimi a do háje se mnou.
- Pochyby jsou vražedné častěji než něčemu prospěšné.
- Ostatně nechci už mít při psaní pořád v hlavě čtenáře.
- Je třeba žít. Produktivně. Jednoduše. Upřímně.
 

Ospalosti

24. dubna 2013 v 5:15
Jedna protivná věc na nebytí extrémistou - všechny ty výčitky, co také nejsou extrémní. Zkrátka jsme nikoho nezavraždili, neutopili jsme své děti v jakémkoli slova smyslu, nic jsme nevyhodili do povětří, ani jsme nezlomili dost kostí, myslí či srdcí na to, aby všechny naše lítosti byly více než takové nehlavní. Nejde praktikovat absolutno na takto malém prostoru, protože se nemůžete zcela odsoudit ani být zcela odsouzeni. Nikdo včetně vás tomu nevěnuje tolik energie, nelze přeci zemřít anebo si změnit jméno a odstěhovat se do Argentiny (pořád nad tím přemýšlím) kvůli bezvýznamnostem. Žádná očista v nenávisti. Jen žijete a je to trochu nakřáplé, trochu nedokonalé a občas na ta svá vedlejší zvěrstva musíte myslet v pět ráno.

Je pět ráno.


Únor

27. února 2013 v 1:44
1. Jsem si jistá, že se rozumí, proč jsem nikam nic nenapsala skoro dva měsíce. V zimě nejsem produktivní, nejsem zajímavá a rozhodně nejsem psavá. Avšak v supermarketu už prodávají čokoládová velikonoční vajíčka a tudíž je nejspíš čas, abych vylezla ze svého zazimování u prazvláštních dokumentů o sériových vrazích a konečně občas i (ko)existovala. Kromě lehké uzavřenosti jsem, věřím, pracovala dobře na svých předsevzetích. Mnoho trápení ze mne už spadlo, mnoho přeostřenosti se otupilo. Zkrátka se zaměřuji na hezké věci a snažím se nepustit si mnoho ostatního do hlavy. Myslím, že smrtí mé radosti byla a navždy bude přehnaná černobílost vnímání, zkrátka buď naprostý idealismus (ověnčený neschopností žít s faktem, že čistá svatost neexistuje) anebo hluboké zhnusení nad světem. Je to ostatně součást mé diagnózy či mé povahy. Někdy sama nevím.

2. Četli jste Konformistu? Já tu knihu ještě nemám dočtenou a stále nevím, jestli odjede po válce do Argentiny či zda ho zatknou a...uvězní? Popraví? Musím říct, že Marcello je nejsympatičtější a nejvíce ztotožnitelný fiktivní fašistický vrah, o kterém jsem kdy četla.
Nevím, jestli se s ním člověk ztotožnit má, ale velkou část života jsem se cítila jako on - alespoň ve své potřebě patřit a potvrdit si svůj život, mít ho něčím/někým schválený, i když tomu něčemu anebo někomu vlastně ani příliš nevěřím a čas od času mi to celé přijde směšné. Říkám si, jestli někteří lidé jednoduše nemají sklon něco takového provést a jestli to není jen otázka okolnosti, co tou modlou bude. Existuje ale i hloubka charakteru a možná ne všechno na nás je stejné. Možná neskončím jako fašistický vrah. Ostatně už mnoha věcem nepředstírám věřit a pracuji na výše zmiňované vraždě bezbřehého idealismu. Chtěla bych si však nechat nějaký malý, ochočený, ostříhaný idealismus na památku, není dobré být zcela bez něj. Fandila jsem celou knihu Marcellovi, aby nakonec svého bývalého učitele nezabil a nenaplnil tak svůj osud, ale jistě to bylo zcela nevyhnutelné.

3. Z kulturního soudku také doporučuju německou filmovou klasiku M., která je nervydrásající (ovšem kdyby na mě někdo řval německy, bylo by to nervydrásající i bez tématu filmu), a balet Le jeune homme et la mort, který je prostě nádherně současný. Nurejev je mrtev, ale jeho dílo zaznamenané a živé, což je požehaná situace.

4. Měla bych zapracovat i na tom, aby mi někdo dal pusu.

Frau Bing.
 


Leden, velmi kýčovitě

2. ledna 2013 v 10:22
Nemyslím, že mám ráda novoroční předsevzetí. Přeci jen pokud člověk touží změnit svůj život, může tak učinit i v polovině července. Nicméně vzhledem k tomu, že je začátek ledna a já mám v plánu změnit věci k lepšímu, budeme tomu kýčovitě říkat novoroční předsevzetí. Mám čtyři :

1. Chovat se dobře a láskyplně k lidem kolem sebe. Pomáhat kde mohu a komu mohu a netrápit svou rodinu. Najít štěstí ve sdílení i samotě.
2. Přestat se bát světa. Přestat se chovat iracionálně a schovávat se doma a řešit hlouposti a obviňovat se za věci, co jsem neudělala.
3. Nesrovnávat se již tolik s ostatními, protože to je pro prvoky a nikam to nevede. Nehledě na to, že být průměrná je v pořádku.
4. Naučit se místo nenávisti a vzteku milovat své tělo. Víte, od své nemoci jsem velmi přibrala. Opravdu moc a těžko se to shazuje. Ale nechci se už trápit a nechci si ničit tělo hladem, chci se zkrátka smířit sama se sebou a mít k sobě respekt. Jsem aktivní člověk, miluju tanec a sport, nejím mnoho. A pokud mne někdo bude odsuzovat za to, že nejsem hubená, může zmizet z mého života. Ostatně mám rakovinu a měla bych se zaměřit na léčení toho, ne na to mít padesát kilo.

Také bych chtěla najít někoho, kdo mne bude mít rád, a získat více přátel. Chtěla bych, aby ta návštěva nemocnice v červnu byla poslední, co se týče mého nádoru. Časem bych se ráda přestěhovala do Prahy (až se budu cítit lépe o opouštění rodiny), konečně něco publikovala, zlepšila svou jidiš a naučila se přemet. Plánuju hodně psát, hodně fotit a hodně tančit, stejně jako se naučit co nejvíce mohu o světě kolem mě i uvnitř mě. A pokud bude rok 2013 dobrým rokem, měla bych dokončit ročník dříve a ráda bych poté jela dobrovolničit do světa (učit, co jiného). V podstatě hlavní věcí je být hodná a shovívavá vůči sobě i ostatním, pak by snad život měl jít lépe.

Rok 2012 byl zvláštní. Párkrát jsem málem zešílela a málo jsem četla a málo se učila, ale zase se v mém životě zjevil D. a spousta dalších věcí. Hlavně už je konečně pryč a za pár dní jedu na víkend do Anglie navštívit otčímovu rodinu. To bude hezké, nebyla jsem tam už dva roky...

11. prosinec

11. prosince 2012 v 4:50
Chtěla bych být šťastná, spokojená, smířená a normální. Nebo alespoň relevantní, moderní, poetická a krásná. Nejsem.

Moc věcí nechápu. Kupříkladu vlastně doopravdy nevím, proč se pořád trápím. Z jakého důvodu jsem promarnila poslední tři roky svého života strachem z reality a co za tím stojí. Samozřejmě jsem byla u psychiatrů, psychologů, polykala prášky, snažila se pomoci si sama, četla knihy, mluvila s rodiči, udělala všechno možné...a ano, učinila jsem jistý pokrok.
d
Pořád je toho však moc. Do míst v mé hlavě, kde dříve žily staré, upálené strachy, přišly nové a usadily se tam. Anebo se z popela občas vynoří stará bolest, pochybnost či myšlenka a uhodí znova, silněji než prvně. Má mysl mne mučí a jinak to vysvětlit neumím, tolik věcí jsem kvůli ní zameškala. Nechodím do školy (což mě trápí, protože s individuálním plánem nejsem schopná dosáhnout dobrých známek), nečtu noviny, těžko zapnu televizi bez toho, aby mi bylo zle, a už i knihy je pro mě těžké číst. Tento blog je v mých očích hodně a bojím se toho psaní pro dva lidi asi stejně moc, jako mě to těší a posouvá dál. Jediné, co mi nyní pouze dělá radost a nic jiného, je sport a především tanec. Ty čistí hlavu a nevnucují myšlenky na nic kromě honu za nemožnou tělesnou precizností.
s
Neznám oficiální název svých strachů. Diagnostikovali mi v průběhu let aspergerův syndrom, deprese a ADHD a asi všechny tyto poruchy i mám, avšak nepřijde mi, že by kterákoli z nich měla ve svých symptomech panický strach z reality a přemýšlení. Ze všeho nejdůležitější pro mě nyní je, že se ze všech sil snažím změnit, každý den udělat alespoň něco směrem k tomu být více otevřená světu a nenechat si jím zlámat vaz. Jako odvážná mladá žena na létající hrazdě. Nechci totiž zemřít, nikdy jsem sebevraždu doopravdy nezvažovala. Mám ráda představu života a sen o tom, že jednou budu silná, spokojená a něco světu přinesu, byť i jen něco tak ohromného jako sebe ve formě dobré přítelkyně, upřímného člověka a milující matky. Občas bych si ale vskutku přála vyskočit z vlastní kůže...

german-expressionists: Conrad Veidt and Kurt Sivers in Anders als die Andern (1919), directed by Richard Oswald
Conrad Veidt v Anders als die Andern (mimochodem skvělý film)

7. prosinec

7. prosince 2012 v 0:57
1. Mým novoročním přáním bude, aby mi věci začaly být více jedno. Apatie a nezájem jsou nejspíš viděny jako příšerné vlastnosti ve světě lidí, avšak nyní by se mi hodily. Nehodlám přehlížet genocidu pod svým nosem, jen bych se ráda přestala zabývat každou maličkostí. Víte...občas celou noc nespím a brečím, načez se poté ve čtyři ráno dívám na svou kočku, jak mi poklidně spí u nohou a netrápí se vůbec ničím, protože je to zvíře a já jen člověk. Nic o světě lidí neví, nic netuší a nejspíš ji to ani nezajímá, avšak také nikomu neubližuje. Někdy bych si přála být trochu více kočkou...

2. Přála bych si rovněž být v Praze, to město si vás vskutku omotá kolem prstu. Chtěla bych jít na bohoslužbu a studovat, poté se prostě jen projít centrem, číst si na lavičce knihu a trochu mrznout. Vím o kouzelných místech pro takové aktivity. V Praze se vždy cítím klidná, nejspíš je to napůl městem samotným a napůl přítomností D. a ostatních Maďarů. Jenže jsem tam byla naposledy v pondělí a D. je v trapu tropických krajů až do Ježíška, navíc nemám dost peněz a zkrátka nemohu jen tak jet přes půl republiky za terapií v podobě města. Nerada bych se také od platonické lásky k fiktivním postavám přesunula k romantické závislosti na geografických útvarech. I když tomu už tak vlastně dlouho je. V Praze je blaze.

3. Zítra začíná Chanuka, letos přijde brzy - ostatně stejně jako brzy přišla zima. Nutně potřebuji nějaké světlo, takže jsem za brzký příchod svátku svící šťastná, i když se bojím, že mi poté bude smutno a chladno celou druhou polovinu prosince. Mám prosinec relativně ráda, jen se během něj děsím lednů a únorů, ty jsou již pouze smrtí. Abych si tedy vychutnala umírání, pravděpodobně prosinec jako již tradičně strávím sledováním celé filmografie Conrada V. a posloucháním mladého Serge, němí Němci a zpívající rádobyfrancouzi se do tohoto počasí skvěle hodí. A balet, vždycky balet.


Pasivně agresivní

6. prosince 2012 v 6:10
Někdy si říkám, proč lidé nejsou schopni pochopit, že jejich slova mají význam a schopnost ublížit. Nemyslím, že mnoho Čechů si vůbec uvědomuje, jak antisemitští umí být.

A samozřejmě, že je to jen vtip. Jen se to tak říká. Měla bych se přes to přenést a mít smysl pro humor. Slyšela jsem to už miliónkrát, ale pořád nesouhlasím.

Ani nevím, jestli to nežid může pochopit, pokud se jeho lidé nenachází v podobné situaci. Že zkrátka hloupý vtip může bodat hluboko do let bezpráví, kdy stejné stereotypy nebyly účelem humorným, ale účelem vraždy a zničení naší kultury. Anebo to, že mám ráda svou kulturu i víru a že mi vadí, když o ní lidé mluví hloupě, neomaleně a neinformovaně.

Ale lidé mluví a budou si říkat, co chtějí. Slova, slova, slova...většinou nemají žádnou cenu, pouze tu destruktivní.

Oba milovali příběhy

5. prosince 2012 v 2:01
Řekla jsem mazel tov B., oženil se za jakousi šťastnou ženu.
Byla jsem do něj zamilovaná přes rok a teď už bych těch hloupostí měla nechat, neb je to muž s manželkou a jistě brzy dětmi a štěstím v klobouku. Bylo to nerealistické už od začátku, ty mé tužby o nás, a nikdy jsem neudělala první krok, leda tak zpátky. Nyní tedy bude jeho krásný zpěv navždy hymnou věcí, co jsem si pro svůj strach nechala proplout mezi prsty...

theballetblog: Osipova and Vasiliev
Zbožňuju ty dva. Myslím, že tančit se svým opravdovým partnerem musí být kouzelně nepříjemné.
Nikdy jsem to nezažila a nikdy ani nezažiju, avšak to je v pořádku. Také pro mě nikdy nikdo nenapsal hudbu k baletu (nejsem totiž Kitri).

Pff

26. listopadu 2012 v 7:17
Znáte ten pocit, kdy máte sto věcí, o kterých byste mohli a snad i chtěli psát, ale nemůžete se k tomu donutit, protože vám vaše názory stejně přijdou bezvýznamné a neinformované a vaše pocity neutříděné? Tedy, seznam věcí, o kterých bych sem mohla, měla, chtěla psát.

1. Dlouhý odstavec o tom, jak jsem pouze zklamaná a letargická, nikoli ateista.
2. Jak mám ve skutečnosti tmavě zelené oči a opravdu se jmenuji Radka aneb Kde se vzala má potřeba měnit na sobě irelevantní maličkosti a ignorovat celkový obraz.
3. Proč mi ta kniha o východoevropských Židech, co právě čtu, leze na nervy a kterak jsem si o to sama řekla, když jsem si koupila něco s názvem "Vzestup a pád zapomenutého národa". Nebo jinak - proč východoevropští Židé nejsou mrtví a padlí, avšak stále žijí a mají děti a vytváří komunity a z jakého důvodu je tato mentalita smrti škodlivá a nebezpečná (i když jsem ji sama podpořila přímo v posledním článku).
4. Proč čeští Židi nejsou pořádně východoevropští ani západoevropští a kdo za to může. Také, kdo si na tohle všechno může klást nárok a proč jsou čeští Češi ve vztahu k Židům jiní než polští Poláci a smrtelně odlišní od ukrajinských Ukrajinců.
5. Nějaké obecné zlobení se na sexismus ve všech komunitách i nekomunitách, do kterých patřím.
6. Sebenenávist, opodstatněná i nikoli.
7. Jak se mi líbí ženy a jak je to nesloučitelné kulturně i nábožensky. A jak je mi to jedno. Jak zkrátka toužím po lidské blízkosti, ale utíkám od ní a bojím se jí.
8. Proč nejíst zvířátka neboli touha po zdraví i morální čistotě onkologického pacienta.
9. Mé nepřiliš zajímavé fotografické a spisovatelské nápady.
10. Pláč nad tím, že mi nejde balet (kdysi mi šel) a nemám banánové nárty a jsem tlustá a vysoká.
11. Pochopitelně země za Golanskými výšinami.
12. - .... A další.

Tak tedy, nikdy příště.

Její láska mi nedovolila stát se ptáčkem

21. listopadu 2012 v 3:00
1. Měla bych opět zajet navštívit D., nikdo jiný mi ostatně nedělá takovou radost, jako on. Ať už je D. průměrný či směšný pro jiné, já ho miluji. Jako student miluje svého učitele. Neviděla jsem ho už přes čtvrt roku a je mi to líto, bylo by třeba prolomit ledy, ale nevím už ani jak a zda se na mě nezlobí. Vždycky si říkám, že se na mě lidé musí z nějakého důvodu zlobit. Anebo mě odsuzovat.

2. Mysl je hrozná věc, proto jsou opět dvě ráno a já opět nespím, ale snažím se zabít všechny ty nutkavé potvory v mé hlavě. Toužím více než po čemkoli jiném mít sílu se jednoho dne pouze probudit a být smířená se světem. S tím, kým jsem a kým jsou ostatní, zkrátka jen vklidu dýchat a žít, jednoduše a kvalitně, najít mír a nemít tu hroznou potřebu být stále první, stále sobě i ostatním něco dokazovat. To by bylo krásné.

3. Pokud všechno půjde podle plánu, mohla bych dělat dobrovolnici pro brněnské Romské muzeum, respektive mé dobrovolnictví by spočívalo v učení dětí anglicky. Myslím, že by to bylo alespoň trochu prospěšné. To, jak většinoví etničtí Češi a lidé, co jako etničtí Češi vypadají, přistupují a historicky přistupovali k Romům, je zcela ostudné a strašně ráda bych jakkoli pomohla alespoň někomu z nich, aby to v této společnosti měl byť i jen maličko lehčí. Sice se trochu bojím lidí a dětí zejména, ale jsem přeci jen z čistě učitelské rodiny a možná by se láska i umění této profese probudilo kdesi hluboko ve mě, kdybych takové probuzení dopustila.

vishniacRoman Vishniac - A Vanished World

4. Svět víry býval kdysi jiný než ten dnešní. Ne lehčí, ale přesnější (pokud to dává smysl). Na první pohled se mi zdálo, že to za nimi je česká vlajka, ale ve skutečnosti jsou z Krakova roku 1938. Pravděpodobně je zavraždili pár let poté a pak následovalo čtyřicet let nezaznamenaného smutku v ulicích, kde už neměl kdo tančit. Občas se mi chce plakat z toho, jak mýticky živé všechny Vishniakovy fotografie jsou. Byl pravý mistr lidské tragédie, nemnoho takových je mezi dnešními fotografy, ale existují. Pořád je mi smutno kvůli lidem, co už nejsou...a ti dnešní? Ti zabití v mém jménu včera, dnes i zítra? Těm nejsem schopná pomoci ani fotografií, ani slovy a není tomu konec. Tolik lží, tolik hnusu a tolik neomluvitelné bolesti, že se ani nedivím profesorům politologie páchajícím sebevraždy uprostřed toho všeho, píšíc do dopisů na rozloučenou "už nemohu". Být člověk a pouze to. Proto je mi tak nějak nepříjemně na jazyku kdykoli mluvím o své lásce k historii.

Jedna

20. listopadu 2012 v 3:03
Už dlouho jsem se chtěla vrátit ke svému starému zvyku zapisovat maličkosti. A ač mi tu vedle ospalé černé kočky leží psací stroj s nějakým zbytkem inkoustu, rozhodla jsem se z nějakého důvodu pro kyberprostor. Ne, že by to snad bylo srozumitelné pro kohokoli kromě mě...nebo vlastně pro kohokoli včetně mě. Chtěla bych zapisovat každý den, byť i jen něco krátkého, třeba pouze větu - ráda bych doložila alespoň nějaký důkaz své existence při nebeském soudu selhaných spisovatelů, který se koná posledního Nikdy.

Vrátila jsem se z nemocnice, nádor stále mám. Když mě volali na šálek mé radioaktivní medicíny, říkala jsem si, jestli se po mě vůbec může chtít, abych tohle svému tělu dělala. Pít něco, co je více jed než lék. Ale co se dá dělat a k čemu ta sebelítost? Je to nejméně drastická forma léčby a já vpravdě alternativě v otázkách života a smrti příliš nevěřím. Tak tedy musím do nemocnice zase, za pár měsíců. Nemohu mít v blízkých letech děti, ale to je v pořádku, protože mne žádný milý židovský chlapec stejně nechce. Vlastně ani žádného neznám. Znám pouze milé staré ženaté muže, kteří mi říkají "dcero" i když nejsme příbuzní. Děti jsou v nedohlednu a můj směšný sen o mně jako mladinké matce v bílých šatech v domě u moře se rozplývá stále rychleji a rychleji a já jsem ohledně toho stále více cynická.

Včera jsem se skutečně rozbrečela jen, protože nejsem Jiří Orten a ani ho neznám a ani nejsem jeho příbuzná. Tohle s tebou dělají hormony, mladý Werthere.

Můj manžel.

Kam dál