na Blog.cz

...

Zimy jsou těžké a jaro letos selhalo, asi přeci jen nakonec nejsem květina.

Baví mě být cizincem ve městě a tak se hodlám jím stát profesionálně. Je v tom anonymita, i když mne každý odsuzuje, a jak mi řekl kdosi před pár dny, brzy mi to přestane stačit. Od náboženských pochyb přes znechucení až po znovuobjevenou melancholii, vše se stalo a vše mělo svůj čas, daň i odměnu. Ale dost už o tom.

Jsem nyní obecně šťastná, tedy život je mi mnohem sympatičtější než ta druhá možnost. Jsem šťastná z úsměvů, z pozornosti, z prolomení samoty. Tohle je hodně osobní a stále asi nikdo nepochopí, že nemluvím o vztahu romantickém anebo jakkoli podstatném pro kohokoli z nás, spíše o setkání se s někým, kdo mě vidí. Už jsem o něm psala, ale nikdy není málo slov o hodných lidech. Ostatně - nejednou jsem věnovala stohy stránek i fiktivní postavě. On fiktivní není.

Pamatuji si jaké to bylo, když jsem ho potkala poprvé. Vešla jsem do té místnosti kdesi v našem prastarém městě a on se na mě usmál a ptal se, co mě k němu přivádí. Lidé se vždycky ptají, co mě někam přivádí, ale co jim na takovou otázku odpovědět? Že iracionální pocity? Láska k mrtvolám? Podivínství? Koktala jsem. Řekl mi, že jsem hezká a od té chvíle tu tak nějak pořád byl. Když jsem s ním mluvila, cítila jsem zájem, první záblesky pochopení. Také miluje zmizelé světy a také hledá odpovědi, které nejsou. Pocházíme ze zcela jiného prostředí a nejsme si podobní, ale přeci tu je něco z jeho strany, co bych nazvala láskou. Obecnou láskou ke člověku, což jsem málokdy a málokde za svůj krátký život viděla. Je to učitel povoláním a učitelem je i pro mě, naučil mě dost a hlavně mě naučil více se usmívat a hlasitěji mluvit. Kdybych před rokem věděla, že někoho takového poznám...točí se mi hlava z představy, co může být za rok! On neví, co pro mě znamená, já pro něj málo a jsem tak šťastná, alespoň nejsem nic dlužna. Nezná mou osamělost a neví, čeho se děsím. Nezná roky za mnou a já neznám mnohem více let za jeho šedými vlasy.

Mým štěstím je, že jsem konečně poznala někoho opravdového. Když něco nazvu opravdovým, je to ode mě ta největší pocta, protože všechno všední vnímám jako za poloprůhlednou plentou, krajkovou záclonou, vzdálené ve lhostejnosti, ale v jistých náhodných věcech tato zástěna mizí a já pak vidím nahý život, existenci a opravdovost. Dlouho pro mě byli opravdoví téměř jen ti lidé, kteří nežili nyní, nežili nikdy anebo které jsem neznala a cítila jsem se kvůli tomu zle, mizantropicky a nechápavě. Ale teď mám jej a on je opravdový, blízký a aktuální každou částečkou své existence. Není dokonalý, daleko od toho, a nesouhlasím s ním zdaleka ve všem. Ale je v něm něco, v čem je upřímnost k lidem a nezištnost, zbožňování života, prostota i intelekt a naprostá bezprostřednost. Nelže, dává, žije to, o čem jiní píší knihy a vytvářejí náboženství. A tak mne chvíle s ním drží při životě a při dobré náladě, i když to ani neví a asi by to nechápal. Chtěla bych mu vyznat lásku, chtěla bych poděkovat, ale nespíš se budu jen nadále tvářit jako stydlivé děcko (o půl roku mladší než jeho vnučka) a tak to má být.

Nutí mě být lepším člověkem. Má duši.

Radka,
která pořád žije.
A stále ještě nedává smysl.

Aneb některé věci bolí až ke kořenům a já přemýšlím o legitimní změně životního směru.

Píseň od Leonarda Cohena, jejíž hudba se mi příliš nelíbí, ale text mi přijde dojímavý až k slzám a zkrátka jsem se musela zmínit. "There is a crack in everything and that's how the light gets in" je mou odpovědí, konejšením ke všemu v mém životě, vždy aktuální a pravé, uvrhující mne v melancholii, ale příjemnou. Skládám své spasení z kousků básní. Často mi v hlavě zní naléhavé "Do not go gentle into that good night, rage, rage against the dying of the light" což psal Dylan Thomas pro svého umírajícího otce, ale pro mě to znamená úplně něco jiného než smrt, jsem vlastně takový zloděj duševna. Miluji Cohenovy texty, každý, kdo mě chce znát (ne, že by snad někdo takový byl), by je měl číst, jsem totiž napsaná zejména v nich.

Povím vám o muži, kterého hledám. Ve Vysoké Synagoze v Prase visí portrét muže, který se jmenoval Izák Schmied a byl snad hlavním rabínem Prahy či správcem tamnější synagogy v letech 1929-1942. Miluji ho a on pravděpodobně zemřel v Osvětimi (říkám pravděpodobně, protože se ve svém hledání můžu mýlit a plést si jej s nějakým jmenovcem). Víc o něm nevím, ale hodlám zasvětit příští návštěvu toho místa dozvídání se, je to jen takový střípek mě a světa, ale proč Izák Schmied pouze visí na fotografii a nekřičí? Z černobílého potrétu to působí, že byl při jejím focení tmavě plavovlasý či hnědovlasý, ještě docela mladý, s krátkým plnovousem a v klobouku a smějíc se tak nějak až moc něžně. Byl krásný, nejspíš miloval. A já miluji fotografii zavražděného muže. Někdy vám ji musím ukázat, abyste pochopili...

Bojím se mizení a zároveň se na něj těším. Smývání a rozprášení, Izák Schmied o tom asi již něco ví. Dobrota a láska jako by byla jen milosrdným zábleskem v hrozné Noci, vždy jsem nic nevnímala jako dobro a zlo, ale jako Oddálení a Přiblížení. Čtu Doktora Faustuse od Thomase Manna a začínám věřit, že knihy jsou mi sesílány především jako poselství, postava Adriana je mi tak blízká. Ta osamělost i přese vše a hereze vycházející z niterné potřeby zpochybnit vše, jakási pitvorná nutnost vysmívat se sám sobě a všemu okolo, i tomu co milujeme a ctíme, pro co dýcháme, neschopnost patřit, tolik ironie a porouchanosti. Jsou to věci, které neumím ovládnout - a přece snažit se najít rovnováhu, neupsat se ďáblu.

Zjistila jsem, že nejdůležitější je jen jít si svou noční cestou a tiše pozorovat. Být spravedlivý a dobrý, milovat svět i lidi a neupadat do pasivity, ale příliš se na nic neupínat, protože there's a crack in everything and that's how the light gets in. Nevěřím již (anebo nyní v tomto lednovém večeru, jara budou jiná) v žádnou kamennou hodnotu, jen v naděje a tužby. Od lo avda tikvatenu, jak zpívají lidé té mnou hořce odsouzené země. Pracuji na povídce o Šesti miliónech Němcích, ale je spíše o mě a poprvé se opravdu cítím jako něčím zaujatá a zamilovaná, první věc po předlouhé době, kterou jsem zcela strhnutá. Píši žalozpěv pro svůj národ, pomníček jeho snad vždy fiktivní nevinnosti a sním o tom, aby žid byl více než člověk. Nacházím ve všem jen a jen další obhajobu i třeba destruktivního pacifismu, avšak pacifismu za každou cenu a podobnost s hrozným osudem Mannových lidí a mých beránko-vlků a je mi smutno, že tu zase nikdo není andělem.

Všechno je při starém.
Rivka Lea?

Má ráda zimní rána skoro tak moc jako letní večery,

když srpnová noc, minulá a rozmazaná, mihne se mi k ránu před očima
a já vidím, co všechno jsem si v srpnu opět nechala proplout mezi prsty. Zachvěji se, ale nelituju.

O víkendových ránech je mé město prázdné a o těch všedních si sama musím přivstat,
abych se vyhla lidem a povinnostem. S fotoaparátem a málo oblečená, bolí to na hrudi,
ale mám ráda mráz, mám ráda svou kůžu studenou a trochu zrudlou, své dlouhé štíhlé prsty,
jedinou poetickou část mého těla, jako by patřily mrtvému pianistovi.

A pak ta osamělost zimních úsvitů. Osamělost držící člověka a trhající mu srdce svou nádherou,
tiše stoupající mlha a opuštěný kostel, najednou si uvědomíš, že sám jsi a samotou se staneš.

Hrozné bylo probuzení toho rozbřesku, když jsme zjistili, že milost i odsouzení udílíme my.

Zimní rána vás nutí hledat mír vevnitř a "Milujte svou samotu." řekl Mustafa, vyvolený.

Podělím se o jednu věc - víme, že judaismus a islám a snad i jiné víry zakazují zobrazování B-ha. Ne, zakazují i prostou představu, je velký hřích snažit se popsat. Islám (některé interpretace) dokonce zakazuje kreslení, vytváření, sochařství živých objektů. Jak dalece neuchopitelné pro Evropana odkojeného na kráse nahých žen a soch mladých mužů, na svatosti a božskosti v umění, je to, dovolím se domnívat, největší princip evropské civilizace (že umění je v jistém směru nejvyšší forma duševního poznání), ano, ale cítím v tomto odmítnutí také jistý princip. Princip nepojmutí. Ohromný, nelidský vesmír a my v něm se svými pěti špatnými smysly, jako děti, nazí a nevzdělaní, nezasvěceni anebo jen poskrovnu.

Máme právo na své nepřípustně špatné interpretace svatého?
Máme právo zpívat a kreslit a pochybovat?
Máme právo být pyšní na díla svých očí, kterým se ptáci smějí,
(četla jsem snad, že orlové vidí barvy, které my ne),
když jen ruka je vpravdě obratná a nemůže sloužit?
Máme právo chválit?

Myslím, že ano, ale ráda o tom pochybuju o půl sedmé ráno. Jsou to sladké myšlenky, potřebuji na ně rituální čas.

Ráda nosím černou, jen černou a nic jiného, ladí mi k vlasům a k duši,
poslouchám chasidskou hudbu, šabatové písně když otec vítá anděly,
anděly míru, anděly Nejvyššího, ale ono je pondělí.
V pondělí vás žádný šabatový anděl nechce a otec také ne.
Kroky za mnou, otočím se a jen já. Vrážím do sebe, stopy tisíců mých a nikdo jiný.

Pak ticho.

Když jsem byla dítě, pamatuji si, na sáňky a stopování srnek a dědečka a bratrance, na horký čaj a sněhuláky.
Zdávalo se mi o muži, co zemřel rok před mým narozením a maloval krajinky takřka ladovské a koně (ach, o těch už jsem psala) ve stájích a nikdy nebyl malíř, zdávalo se mi, jak mě objímá a bere mě pryč.

Jen obyčejné dětství, se sklopením očí uběhlo, řasy se zvedly s pár slzami a teď už mám být manželka.
Ale kdy to všechno odešlo? A kam?

Mám pocit, že všechno krásné v mém životě je už jen vzpomínka na chvíle, kdy jsem u babičky sušila šípky.

Jsem ten nejhorší člověk, kterého znám.

Nemám váš čím obohatit, jděte jinam.

A vážně, tenhle blogísek by se měl přejmenovat na "memoáry brilantně nevtipné a zdravě světem frustrované rádoby židovky." Bylo mi řečeno mou milou spoluspící, že jsem nejdivnější člověk na světě, ale ono to je jen tak, že já si víc rozumím se stíny v cizích zemích než s vlastními lidmi. Po jedenácti hodinách sledování ruské adaptace Doktora Živaga a dvou dnech zvracení (ne z Živaga) je už konečně ráno a je to lepší.

"Máme spirituální manželství."

Tu a tam se dohaduji, že můj manžel Jurij Andrejevič byl osudem zmítaný intelektuál a ne nezodpovědný děvkař, ale on asi přeci jen byl obojí. Já si lidi moc romantizuji a pak vzlykám. Věřím tedy nyní, že jediní muži, kteří mají právo se mě nonšalantně dotýkat, jsou duchovní nad šedesát. Od jednoho jsem před pár dny dostala přívěšek z Izraele a klepu se z toho ještě teď, udělal mi takovou radostl, že za mnou sem přišel. On je sladký člověk! Zpívá když mluví a mluví když zpívá a má jméno po chasidské dynastii i když sám asi chasid není a je ze slavné rabínské rodiny a Magyar a pláče při zpívání starých písní a směje se po návratu z Terezína. On se vlastně směje pořád, když zrovna nezpívá. A někdy i během toho.

Čtu Kicur Šulchan Aruch a vlastně mi to přijde tak nějak romantické. Halacha je stejně romantická jako aggada, ale její romance tkví v obtížích. A jsou lidé, kteří tyhle obtíže bezmezně milují. Tito zbožní židé, toto maximální otroctví, toto podřízení se naprosto a nekompromisně své interpretaci Vůle. Problém je v tom, že já to asi neumím. Jsem, jsem, jsem Radka. Líbám svět, je to se mnou těžké, je ve mě moc kultury a tužeb a moc málo víry. Tuhle, pusťte si radši nějaký klezmer...

Ja cie kocham a ty śpisz!

Což mi přivádí na mysl jednoho mladíka. Jméno nemůžu uvést, ale věcí je, že je půvabný a jeho hlas i recitace Tóry jsou také půvabné a přitahuje mě jen kvůli tomuhle a neví, že žiju. Někdy mi je z toho trochu smutno, ale na druhou stranu, Serge Gainsbourg také neví, jestli žiju a já vím, že on nežije, ale máme spolu moc hezký vztah. Měla bych snad přestat sedět s rukama v klíně než mi ho ta mladá Italka z přednášek uzme, ale ne, snad jen budu vzdychat a stýkat se s šedesátiletými Maďary, to je také životní cesta.

Nikdy nečtěte internetové diskuze o neonacistických masových vrazích, jestli nechcete vidět ohromnou dávku proklatě zlého antisemitismu, islámofobie a hlouposti. Plakala jsem. Ach, můj zavržený národe! Ale já jsem také pořádný idiot, proto vůbec na taková místa strkám nos. Hodní lidé jsou.

Má povídka o Josefovi se trochu vyvíjí, ale začala jsem psát zase něco jiného. Vždy něco začnu, pak se vrhnu na jinou věc, a pak nemám nic. Bojuji za životy dlouho mrtvých.

Krásný pán, ne? Je to Rus.

----

Ach prokristapána, proč neumím takto nádherně psát? Chci tu báseň alespoň zarecitovat za soumraku na Karlově mostě! Musím, musím.

Jinak je mi hezky, tady v nemocnici, děkuji za optání. Brzo se pustím do článku, Anežko! Jsem tu s jednou moc milou slečnou a čtu si o Tádžikistanu, nemohlo by bejt líp.

Došla mi SMS od mého nejoblíbenějšího člověka se slovy "Šalom dear Radko" a tak si říkám, že jsou i lidé degenerovanější než já. Dnes odpoledne mne přijde navštívit.

"Josef Persky políbil svou matku, objal sestry a nastoupil na vlak z Vilna aby se už nikdy nevrátil."

První věta mé prvosvětovoválkové povídky a už na ní jsem se zasekla. A přitom mám celý děj v hlavě už asi rok a postavu Josefa (jméno ve skutečnosti tak trochu vypůjčené) perfektně v hlavě, celistvou a dýchající, ovšem jsem asi tak moc natěšená, že to nejde. Chtěla jsem to napsat už tak dlouho. Příliš mnoho po sobě chci a vždyť je to přeci jen tak nějak pro radost a pro vzpomínku na později.

Co mi trochu nesedí je neaktuálnost mého psaní. Píši o věcech, které jsem nezažila a které byly pro jiné generace aby o nich mluvily, plakaly pro ně a oslavovaly je, pro generace, které je zažily. Píši o mrtvolách a pro mrtvoly. Samozřejmě, některá témata jsou věčná, ale já nejsem žádný génius, a kde je nějaký duch generace? Víte, já žádnou generaci asi nemám, tento svět a naše doba mi leží na srdci, ale nezajímají mě zárověň. Jsem tu osamocená, izolovaná (patetické) a jediné, co mě drží, jsou záchvěvy toho, co je tak vratce pevné.

Psala jsem rozbor k Dover Beach od Matthewa Arnolda pro svou budoucnost "studentky" anglické literatury, pokud vše na příští rok vyjde, a hodně se mě dotkla. Líbí se mi především její poslední část, je to takhle!

Ah, love, let us be true
To one another! for the world, which seems
To lie before us like a land of dreams,
So various, so beautiful, so new,
Hath really neither joy, nor love, nor light,
Nor certitude, nor peace, nor help for pain;
And we are here as on a darkling plain
Swept with confused alarms of struggle and flight,
Where ignorant armies clash by night.

Říká ať "ach lásko, buďme si věrní" ve světě který se zdá tak snově nový a krásný a poté to zničí slovy, že ne, že vlastně není pro nás žádná opravdová láska, krása, mír, utišení bolesti. Vyloučí tu lásku, kterou chtěl uchovat. Všechno je nedosažitelné? Všechno je jen iluze, pouhá tužba? K čemu věrnost, opravdovost? Vůči komu? A toto jsou mé pocity. Jsem tak zmatená, hledající, na chvíli zabliká světýlko a potom sto let tma. Také jsem něco napsala, ale zveřejním to až budu mít vše pořádně opravené a rozleželé v hlavě. Stejně mi to za týden bude připadat pitomé, jako každá "báseň".

Jde o to, že všechno je tak nádherné, až to člověka udusí. Také cítíte tu pichlavou zimu ve vzduchu? Už se to blíží...

Hodiny v synagoze jsou krásné. Je to tak, že všichni tři rabíni ke kterým chodím jsou moc milí lidé. Bála jsem se, že na mě budou zase všichni protivní jako...při jiných příležitostech...anebo že mě odstrčí jako...jindy. Ale ne, nic takového neudělali. Poslouchám tedy dvakrát týdně slova chytrých mužů o půlnoci, pozoruji holčičku malující si obrázky rabína s pentagramy na jarmulce (stalo se a ta holčička je jako má budoucí dcera, tichá a stydlivá blondýnka, roztomilá ale ne tak jako děti, srdečná ale jinak, a zcela zjevně velmi chytrá) a zápasy o život mušek, které nedbalá ruka sklapla mezi papíry s desaterem a zkrátka trávím pozdní podzim tak šťastně melancholická, jak to jen jde. A víte, že na soumrak na Karlově mostě se skoro bolí dívat? Víte, že ten chasid v synagoze má vousy jako oheň? Že později k večeru pražské domy působí, jako by na vás padaly? Měli byste to vědět!

Těším se na 25. listopad a na muže s hlasem jako anděl.
27. musím do nemocnice a to už pak bude jiná pohádka. Ale teď žiji.

Radka

Jsme cizinci a toto je našem zem.

Podívejte se, jak krásná je,

jak září a padají její slavné pilíře,

jak jí vzdáváme hold v našich ukolébavkách

a jak umírame, když vadne.

Jsme zrádci, vyvrhelové, utečenci.

jsme děti cizích bohů,

potomci prastaré přísahy,

mluvit vždycky pravdu

a bosí uctívat krásu druhého.

Jsme imigranti, jsme oči diaspory

a toto je náš exil, naše báje vypráví

o zemi za mořem, kde stojí modré skály

a slunce je tam tak nějak blíž.

Nemáme krále, jen proroky,

svaté žebráky, živé obrazy,

dech Země v duši a lásku v povaze.

A naše rčení?

Nos své jizvy jako klenoty

a svou bolest jako královské roucho,

opatruj své dětské strachy,

svá strašidla ve skříních a v tobě samém,

nenech je nikdy zemřít.

Tvá chudoba je požehnáním,

tvé chyby jediné nelžou.
Když ti řeknou - tohoto se zbav,
dbej, aby sis přesně to uchoval
jako krystal nepohnutelně opravdové.

A samozřejmě, že chceme zpívat.

Samozřejmě, že tančíme,

když nehraje hudba

a smějeme se na vlastních pohřbech.

Protože nám patří celý svět

a vám jen čáry na mapách.

-----------------

(Občas cítívám nacionalistickou příslušnost k lidům, ke kterým nenáležím. Občas ráda předstírám, že není půlnoc. Ostatně jsem si také nedávno uvědomila, že mám slovanské jméno a to je nejspíš důvod, proč nikdy nic nemá hlavu ani patu.)

Milý Ašere,
píši ti, protože je mi zima a chci jíst. To jsou nejlepší doby na psaní ti, zjistila jsem.

Opět byl Jom Kippur. Den smutku a proseb za odpuštění, bývá k němu referováno jako k "nejdůležitějšímu a nejsmutnějšímu dni v židovském roce". I když tak bývá referováno i k Tiš'a Be-av.

A co je opravdu smutnější, podle mého neskromného názoru, Ašere? Smutnější je Jom Kippur. Tiš'a Be-av oplakává zlo spáchané na židech a Jom Kippur zlo, které si židé spáchali sami na sobě. A na ostatních. Jom Kippur je osobní, vnitřní a přece univerzální, méně vznešeně se o něm parafrázuje, méně rozpláče, ale je silnější a důležitější.

Revoluce začíná uvnitř.

Na Jom Kippur má člověk prosit B-ha, aby mu odpustil, ale všechno už je stejně dohrané. Vzhledem k tomu, že není soudce a směšnou myšlenku, že "zemřel protože byl zlý člověk" snad všichni nebereme v potaz, je Jom Kippur hluboce symbolickým festivalem vnitřního odpuštění (sám sobě samu nad sebou) a jistého toužebného pokání. Alespoň pro mě. Jom Kippur je také půst trvající kolem pětadvaceti hodin. Myslím, že půsty jsou ohromně nepochopená, ale moudrá věc. Připomínají snížení se, ulehnutí do prachu mezi ty nejchudší, ostré připomění, jak je všechno děsivě dočasné a závislé, jak moc jsme jen těla s myslí a občas s duší (ahoj Bukowski, pokračujeme v plagiátorství), jak moc jsme si nakonec podobni a jak definitivně jsme odsouzení k smrti. Odděluje tělo od duše a duši od těla, přitom obojí se moc bojí být bez toho druhého. A třeba ani být nemůže, za vše je třeba zaplatit. Jednou mi jistá muslimka vyprávěla o Ramadánu, o muslimském měsíci půstu a radosti. "Vždycky, když skončí a já si jdu ráno dát snídani, zastavím se s konvicí na kávu v ruce a říkám si...alhamdulillah! Můžu pít kávu každé ráno, kávu s cukrem, můžu jíst". Člověk s člověkem jsou si pak bližší a jsou shovívavější jeden k druhému i k sobě samým. Nejme bozi.

Zabalená do dek jsem přečetla během posledních pár dní polovinu díla Čingize Ajtmatova. Čert ví, co se mi na jeho novelách tak líbí, sama na to nemůžu přijít. Jsou velmi čisté. Jednoduché příběhy jednoduchých lidí, bolestně krásný popis přírody tak vzdálené a proto vysněné, stepi a hory Kyrgyzstánu, lidé a zem. Vím, že dost komunisticky inklinoval, ale jeho knihy nejsou jen tak nějaká propaganda. Jsou nesmírně realistické, trochu sentimentální a navíc se velmi hodí do tohoto pravověrně podzimního počasí. Miluji jej, ale jak už všichni víme, je to nic než krutý kat. Zima přichází a co potom, kam se potom půjdu smát a spěchat snobskou čtvrtí Brna, prohlížející si staré vily a trošku mrznoucí zabalená v říjnovém svetru, když je všechno krásné a pochmurné? V zimě jsem nakonec nešťastná, vždycky. Mám ráda medovinu a lidi natěšené na Vánoce, mám ráda, když je venku brzo tma a mám ráda muže v kabátech a kloboucích a mám ráda teplo, které je uvnitř a zimu, která je venku, ale tohle všechno sladké cukroví se přejí a poté jednoho dne koncem prosince

...prázdno...

Letos se Chanuka kříží s Vánoci. Nedostanu nic od nikoho.
A brzy mám narozeniny, sedmnáct a pořád

nenaplněná.

Popsala jsem o víkendu spoustu stránek rozhořčenými slovy o feminismu, kulturních krádežích a levicovém antisemitismu, ale to tě asi nezajímá, že ne? Mě vlastně taky ne...

Tvá
Radka