Listopad 2012

Pff

26. listopadu 2012 v 7:17
Znáte ten pocit, kdy máte sto věcí, o kterých byste mohli a snad i chtěli psát, ale nemůžete se k tomu donutit, protože vám vaše názory stejně přijdou bezvýznamné a neinformované a vaše pocity neutříděné? Tedy, seznam věcí, o kterých bych sem mohla, měla, chtěla psát.

1. Dlouhý odstavec o tom, jak jsem pouze zklamaná a letargická, nikoli ateista.
2. Jak mám ve skutečnosti tmavě zelené oči a opravdu se jmenuji Radka aneb Kde se vzala má potřeba měnit na sobě irelevantní maličkosti a ignorovat celkový obraz.
3. Proč mi ta kniha o východoevropských Židech, co právě čtu, leze na nervy a kterak jsem si o to sama řekla, když jsem si koupila něco s názvem "Vzestup a pád zapomenutého národa". Nebo jinak - proč východoevropští Židé nejsou mrtví a padlí, avšak stále žijí a mají děti a vytváří komunity a z jakého důvodu je tato mentalita smrti škodlivá a nebezpečná (i když jsem ji sama podpořila přímo v posledním článku).
4. Proč čeští Židi nejsou pořádně východoevropští ani západoevropští a kdo za to může. Také, kdo si na tohle všechno může klást nárok a proč jsou čeští Češi ve vztahu k Židům jiní než polští Poláci a smrtelně odlišní od ukrajinských Ukrajinců.
5. Nějaké obecné zlobení se na sexismus ve všech komunitách i nekomunitách, do kterých patřím.
6. Sebenenávist, opodstatněná i nikoli.
7. Jak se mi líbí ženy a jak je to nesloučitelné kulturně i nábožensky. A jak je mi to jedno. Jak zkrátka toužím po lidské blízkosti, ale utíkám od ní a bojím se jí.
8. Proč nejíst zvířátka neboli touha po zdraví i morální čistotě onkologického pacienta.
9. Mé nepřiliš zajímavé fotografické a spisovatelské nápady.
10. Pláč nad tím, že mi nejde balet (kdysi mi šel) a nemám banánové nárty a jsem tlustá a vysoká.
11. Pochopitelně země za Golanskými výšinami.
12. - .... A další.

Tak tedy, nikdy příště.

Její láska mi nedovolila stát se ptáčkem

21. listopadu 2012 v 3:00
1. Měla bych opět zajet navštívit D., nikdo jiný mi ostatně nedělá takovou radost, jako on. Ať už je D. průměrný či směšný pro jiné, já ho miluji. Jako student miluje svého učitele. Neviděla jsem ho už přes čtvrt roku a je mi to líto, bylo by třeba prolomit ledy, ale nevím už ani jak a zda se na mě nezlobí. Vždycky si říkám, že se na mě lidé musí z nějakého důvodu zlobit. Anebo mě odsuzovat.

2. Mysl je hrozná věc, proto jsou opět dvě ráno a já opět nespím, ale snažím se zabít všechny ty nutkavé potvory v mé hlavě. Toužím více než po čemkoli jiném mít sílu se jednoho dne pouze probudit a být smířená se světem. S tím, kým jsem a kým jsou ostatní, zkrátka jen vklidu dýchat a žít, jednoduše a kvalitně, najít mír a nemít tu hroznou potřebu být stále první, stále sobě i ostatním něco dokazovat. To by bylo krásné.

3. Pokud všechno půjde podle plánu, mohla bych dělat dobrovolnici pro brněnské Romské muzeum, respektive mé dobrovolnictví by spočívalo v učení dětí anglicky. Myslím, že by to bylo alespoň trochu prospěšné. To, jak většinoví etničtí Češi a lidé, co jako etničtí Češi vypadají, přistupují a historicky přistupovali k Romům, je zcela ostudné a strašně ráda bych jakkoli pomohla alespoň někomu z nich, aby to v této společnosti měl byť i jen maličko lehčí. Sice se trochu bojím lidí a dětí zejména, ale jsem přeci jen z čistě učitelské rodiny a možná by se láska i umění této profese probudilo kdesi hluboko ve mě, kdybych takové probuzení dopustila.

vishniacRoman Vishniac - A Vanished World

4. Svět víry býval kdysi jiný než ten dnešní. Ne lehčí, ale přesnější (pokud to dává smysl). Na první pohled se mi zdálo, že to za nimi je česká vlajka, ale ve skutečnosti jsou z Krakova roku 1938. Pravděpodobně je zavraždili pár let poté a pak následovalo čtyřicet let nezaznamenaného smutku v ulicích, kde už neměl kdo tančit. Občas se mi chce plakat z toho, jak mýticky živé všechny Vishniakovy fotografie jsou. Byl pravý mistr lidské tragédie, nemnoho takových je mezi dnešními fotografy, ale existují. Pořád je mi smutno kvůli lidem, co už nejsou...a ti dnešní? Ti zabití v mém jménu včera, dnes i zítra? Těm nejsem schopná pomoci ani fotografií, ani slovy a není tomu konec. Tolik lží, tolik hnusu a tolik neomluvitelné bolesti, že se ani nedivím profesorům politologie páchajícím sebevraždy uprostřed toho všeho, píšíc do dopisů na rozloučenou "už nemohu". Být člověk a pouze to. Proto je mi tak nějak nepříjemně na jazyku kdykoli mluvím o své lásce k historii.

Jedna

20. listopadu 2012 v 3:03
Už dlouho jsem se chtěla vrátit ke svému starému zvyku zapisovat maličkosti. A ač mi tu vedle ospalé černé kočky leží psací stroj s nějakým zbytkem inkoustu, rozhodla jsem se z nějakého důvodu pro kyberprostor. Ne, že by to snad bylo srozumitelné pro kohokoli kromě mě...nebo vlastně pro kohokoli včetně mě. Chtěla bych zapisovat každý den, byť i jen něco krátkého, třeba pouze větu - ráda bych doložila alespoň nějaký důkaz své existence při nebeském soudu selhaných spisovatelů, který se koná posledního Nikdy.

Vrátila jsem se z nemocnice, nádor stále mám. Když mě volali na šálek mé radioaktivní medicíny, říkala jsem si, jestli se po mě vůbec může chtít, abych tohle svému tělu dělala. Pít něco, co je více jed než lék. Ale co se dá dělat a k čemu ta sebelítost? Je to nejméně drastická forma léčby a já vpravdě alternativě v otázkách života a smrti příliš nevěřím. Tak tedy musím do nemocnice zase, za pár měsíců. Nemohu mít v blízkých letech děti, ale to je v pořádku, protože mne žádný milý židovský chlapec stejně nechce. Vlastně ani žádného neznám. Znám pouze milé staré ženaté muže, kteří mi říkají "dcero" i když nejsme příbuzní. Děti jsou v nedohlednu a můj směšný sen o mně jako mladinké matce v bílých šatech v domě u moře se rozplývá stále rychleji a rychleji a já jsem ohledně toho stále více cynická.

Včera jsem se skutečně rozbrečela jen, protože nejsem Jiří Orten a ani ho neznám a ani nejsem jeho příbuzná. Tohle s tebou dělají hormony, mladý Werthere.

Můj manžel.