Její láska mi nedovolila stát se ptáčkem

21. listopadu 2012 v 3:00
1. Měla bych opět zajet navštívit D., nikdo jiný mi ostatně nedělá takovou radost, jako on. Ať už je D. průměrný či směšný pro jiné, já ho miluji. Jako student miluje svého učitele. Neviděla jsem ho už přes čtvrt roku a je mi to líto, bylo by třeba prolomit ledy, ale nevím už ani jak a zda se na mě nezlobí. Vždycky si říkám, že se na mě lidé musí z nějakého důvodu zlobit. Anebo mě odsuzovat.

2. Mysl je hrozná věc, proto jsou opět dvě ráno a já opět nespím, ale snažím se zabít všechny ty nutkavé potvory v mé hlavě. Toužím více než po čemkoli jiném mít sílu se jednoho dne pouze probudit a být smířená se světem. S tím, kým jsem a kým jsou ostatní, zkrátka jen vklidu dýchat a žít, jednoduše a kvalitně, najít mír a nemít tu hroznou potřebu být stále první, stále sobě i ostatním něco dokazovat. To by bylo krásné.

3. Pokud všechno půjde podle plánu, mohla bych dělat dobrovolnici pro brněnské Romské muzeum, respektive mé dobrovolnictví by spočívalo v učení dětí anglicky. Myslím, že by to bylo alespoň trochu prospěšné. To, jak většinoví etničtí Češi a lidé, co jako etničtí Češi vypadají, přistupují a historicky přistupovali k Romům, je zcela ostudné a strašně ráda bych jakkoli pomohla alespoň někomu z nich, aby to v této společnosti měl byť i jen maličko lehčí. Sice se trochu bojím lidí a dětí zejména, ale jsem přeci jen z čistě učitelské rodiny a možná by se láska i umění této profese probudilo kdesi hluboko ve mě, kdybych takové probuzení dopustila.

vishniacRoman Vishniac - A Vanished World

4. Svět víry býval kdysi jiný než ten dnešní. Ne lehčí, ale přesnější (pokud to dává smysl). Na první pohled se mi zdálo, že to za nimi je česká vlajka, ale ve skutečnosti jsou z Krakova roku 1938. Pravděpodobně je zavraždili pár let poté a pak následovalo čtyřicet let nezaznamenaného smutku v ulicích, kde už neměl kdo tančit. Občas se mi chce plakat z toho, jak mýticky živé všechny Vishniakovy fotografie jsou. Byl pravý mistr lidské tragédie, nemnoho takových je mezi dnešními fotografy, ale existují. Pořád je mi smutno kvůli lidem, co už nejsou...a ti dnešní? Ti zabití v mém jménu včera, dnes i zítra? Těm nejsem schopná pomoci ani fotografií, ani slovy a není tomu konec. Tolik lží, tolik hnusu a tolik neomluvitelné bolesti, že se ani nedivím profesorům politologie páchajícím sebevraždy uprostřed toho všeho, píšíc do dopisů na rozloučenou "už nemohu". Být člověk a pouze to. Proto je mi tak nějak nepříjemně na jazyku kdykoli mluvím o své lásce k historii.
 


Komentáře

1 bludickka bludickka | Web | 26. listopadu 2012 v 10:39 | Reagovat

Jsem asi naprosto odlišný člověk, než ty, ale v bodě dva se s tebou ztotožňuju. V noci nespím a přemýšlím nad starostma a říkám si - Už dost, nestojí mi to za to. Jsou to hlouposti. A stejně nemůžu spát. A ráno jsem nervozní a vlastně se ještě pořád nic neděje a já se pořád usilovně stresuju dopředu. Chtěla bych najít tu harmonii a klid, ale zatím se mi to vůbec nedaří.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama