Prosinec 2012

11. prosinec

11. prosince 2012 v 4:50
Chtěla bych být šťastná, spokojená, smířená a normální. Nebo alespoň relevantní, moderní, poetická a krásná. Nejsem.

Moc věcí nechápu. Kupříkladu vlastně doopravdy nevím, proč se pořád trápím. Z jakého důvodu jsem promarnila poslední tři roky svého života strachem z reality a co za tím stojí. Samozřejmě jsem byla u psychiatrů, psychologů, polykala prášky, snažila se pomoci si sama, četla knihy, mluvila s rodiči, udělala všechno možné...a ano, učinila jsem jistý pokrok.
d
Pořád je toho však moc. Do míst v mé hlavě, kde dříve žily staré, upálené strachy, přišly nové a usadily se tam. Anebo se z popela občas vynoří stará bolest, pochybnost či myšlenka a uhodí znova, silněji než prvně. Má mysl mne mučí a jinak to vysvětlit neumím, tolik věcí jsem kvůli ní zameškala. Nechodím do školy (což mě trápí, protože s individuálním plánem nejsem schopná dosáhnout dobrých známek), nečtu noviny, těžko zapnu televizi bez toho, aby mi bylo zle, a už i knihy je pro mě těžké číst. Tento blog je v mých očích hodně a bojím se toho psaní pro dva lidi asi stejně moc, jako mě to těší a posouvá dál. Jediné, co mi nyní pouze dělá radost a nic jiného, je sport a především tanec. Ty čistí hlavu a nevnucují myšlenky na nic kromě honu za nemožnou tělesnou precizností.
s
Neznám oficiální název svých strachů. Diagnostikovali mi v průběhu let aspergerův syndrom, deprese a ADHD a asi všechny tyto poruchy i mám, avšak nepřijde mi, že by kterákoli z nich měla ve svých symptomech panický strach z reality a přemýšlení. Ze všeho nejdůležitější pro mě nyní je, že se ze všech sil snažím změnit, každý den udělat alespoň něco směrem k tomu být více otevřená světu a nenechat si jím zlámat vaz. Jako odvážná mladá žena na létající hrazdě. Nechci totiž zemřít, nikdy jsem sebevraždu doopravdy nezvažovala. Mám ráda představu života a sen o tom, že jednou budu silná, spokojená a něco světu přinesu, byť i jen něco tak ohromného jako sebe ve formě dobré přítelkyně, upřímného člověka a milující matky. Občas bych si ale vskutku přála vyskočit z vlastní kůže...

german-expressionists: Conrad Veidt and Kurt Sivers in Anders als die Andern (1919), directed by Richard Oswald
Conrad Veidt v Anders als die Andern (mimochodem skvělý film)

7. prosinec

7. prosince 2012 v 0:57
1. Mým novoročním přáním bude, aby mi věci začaly být více jedno. Apatie a nezájem jsou nejspíš viděny jako příšerné vlastnosti ve světě lidí, avšak nyní by se mi hodily. Nehodlám přehlížet genocidu pod svým nosem, jen bych se ráda přestala zabývat každou maličkostí. Víte...občas celou noc nespím a brečím, načez se poté ve čtyři ráno dívám na svou kočku, jak mi poklidně spí u nohou a netrápí se vůbec ničím, protože je to zvíře a já jen člověk. Nic o světě lidí neví, nic netuší a nejspíš ji to ani nezajímá, avšak také nikomu neubližuje. Někdy bych si přála být trochu více kočkou...

2. Přála bych si rovněž být v Praze, to město si vás vskutku omotá kolem prstu. Chtěla bych jít na bohoslužbu a studovat, poté se prostě jen projít centrem, číst si na lavičce knihu a trochu mrznout. Vím o kouzelných místech pro takové aktivity. V Praze se vždy cítím klidná, nejspíš je to napůl městem samotným a napůl přítomností D. a ostatních Maďarů. Jenže jsem tam byla naposledy v pondělí a D. je v trapu tropických krajů až do Ježíška, navíc nemám dost peněz a zkrátka nemohu jen tak jet přes půl republiky za terapií v podobě města. Nerada bych se také od platonické lásky k fiktivním postavám přesunula k romantické závislosti na geografických útvarech. I když tomu už tak vlastně dlouho je. V Praze je blaze.

3. Zítra začíná Chanuka, letos přijde brzy - ostatně stejně jako brzy přišla zima. Nutně potřebuji nějaké světlo, takže jsem za brzký příchod svátku svící šťastná, i když se bojím, že mi poté bude smutno a chladno celou druhou polovinu prosince. Mám prosinec relativně ráda, jen se během něj děsím lednů a únorů, ty jsou již pouze smrtí. Abych si tedy vychutnala umírání, pravděpodobně prosinec jako již tradičně strávím sledováním celé filmografie Conrada V. a posloucháním mladého Serge, němí Němci a zpívající rádobyfrancouzi se do tohoto počasí skvěle hodí. A balet, vždycky balet.


Pasivně agresivní

6. prosince 2012 v 6:10
Někdy si říkám, proč lidé nejsou schopni pochopit, že jejich slova mají význam a schopnost ublížit. Nemyslím, že mnoho Čechů si vůbec uvědomuje, jak antisemitští umí být.

A samozřejmě, že je to jen vtip. Jen se to tak říká. Měla bych se přes to přenést a mít smysl pro humor. Slyšela jsem to už miliónkrát, ale pořád nesouhlasím.

Ani nevím, jestli to nežid může pochopit, pokud se jeho lidé nenachází v podobné situaci. Že zkrátka hloupý vtip může bodat hluboko do let bezpráví, kdy stejné stereotypy nebyly účelem humorným, ale účelem vraždy a zničení naší kultury. Anebo to, že mám ráda svou kulturu i víru a že mi vadí, když o ní lidé mluví hloupě, neomaleně a neinformovaně.

Ale lidé mluví a budou si říkat, co chtějí. Slova, slova, slova...většinou nemají žádnou cenu, pouze tu destruktivní.

Oba milovali příběhy

5. prosince 2012 v 2:01
Řekla jsem mazel tov B., oženil se za jakousi šťastnou ženu.
Byla jsem do něj zamilovaná přes rok a teď už bych těch hloupostí měla nechat, neb je to muž s manželkou a jistě brzy dětmi a štěstím v klobouku. Bylo to nerealistické už od začátku, ty mé tužby o nás, a nikdy jsem neudělala první krok, leda tak zpátky. Nyní tedy bude jeho krásný zpěv navždy hymnou věcí, co jsem si pro svůj strach nechala proplout mezi prsty...

theballetblog: Osipova and Vasiliev
Zbožňuju ty dva. Myslím, že tančit se svým opravdovým partnerem musí být kouzelně nepříjemné.
Nikdy jsem to nezažila a nikdy ani nezažiju, avšak to je v pořádku. Také pro mě nikdy nikdo nenapsal hudbu k baletu (nejsem totiž Kitri).